Proč je pro nás tak těžké nastavovat dětem hranice

S tématem hranic se setkáváme téměř při každém rozhovoru s rodiči. O tom, že děti hranice potřebují, už bylo napsáno mnoho – a většina rodičů s tím souhlasí. Proč je ale pro nás tak obtížné hranice vytvářet a důsledně je dětem nastavovat? Co vlastně hranice jsou? A jak je máme nastavovat dětem, když si je často neumíme nastavit ani sami sobě?

Je důležité si uvědomit, že děti se v jasně a srozumitelně nastavených hranicích cítí bezpečně. Hranice jim dávají orientaci ve světě, pomáhají jim pochopit, co je v pořádku a co už ne. Pokud hranice chybí nebo jsou nejasné, děti jsou nejisté – a přirozeně začínají zkoušet, kam až mohou zajít. Ne proto, že by chtěly rodiče zlobit, ale proto, že hledají pevné body a jistotu.

Jedním z důvodů, proč je pro nás nastavování hranic tak náročné, je naše vlastní výchova. Mnozí z nás vyrůstali v prostředí, kde byly hranice nastavovány direktivně, bez respektu a často s použitím moci. Slovo „hranice“ si proto podvědomě spojujeme s omezováním, nesvobodou nebo tlakem. Nenaučili jsme se respektovat sami sebe a z dětství si někdy odnášíme pocit, že si respekt ani nezasloužíme.

Své děti chceme před tímto pocitem chránit, a proto jim často dopřáváme co nejvíce volnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy nám jejich chování začne „přerůstat přes hlavu“. Ve stresu se pak automaticky vracíme ke vzorcům, které známe z vlastního dětství – a ani si nevšimneme, že se chováme přesně tak, jak jsme si kdysi slíbili, že nikdy nebudeme. Není divu, že je pro nás v tématu hranic tolik emocí a vnitřních rozporů.

Jak to může vypadat v praxi

Maminka uvaří večeři a volá rodinu ke stolu. Nikdo nepřichází. Po několika minutách zopakuje výzvu, později zvýší hlas. Cítí se odmítnutá a bezmocná, i když si to sama nepojmenuje. Děti přijdou pozdě, komentují jídlo, tatínek se snaží situaci „uhasit“ příkazem a večer končí hádkou a slzami.

Zní vám to povědomě? Mnozí rodiče tuto situaci dobře znají.

Co by šlo udělat jinak?

Maminka v této situaci neměla jasně ošetřenou svou hranici – tedy nepojmenovala ji a předem ji nekomunikovala. Ve výchově je velmi důležité, aby rodiče táhli za jeden provaz. Prvním krokem je otevřený rozhovor mezi partnery: proč je pro jednoho z nich společná večeře důležitá, kolik energie stojí její příprava a jak se cítí, když není respektována.

Když se rodiče shodnou, je mnohem snazší nastavovat hranice dětem. Komunikace pak může znít například takto:

„Je pro nás důležité, abychom se u večeře sešli všichni společně, povídali si a byli spolu. Deset minut před večeří vás upozorníme, abyste měli čas dokončit, co děláte, a připravit se. Když bude večeře hotová, znovu vás zavoláme. Pokud do pěti minut nepřijdete, nebudeme čekat a počítáme s tím, že večeřet nechcete.“

Děti samozřejmě vnímají čas jinak než dospělí, proto je důležité je na blížící se změnu průběžně upozorňovat. A pokud hranici jednou nastavíme, je potřeba ji také dodržet. Právě důslednost dává dětem pocit jistoty a bezpečí – vědí, co mohou očekávat, a nemusí hranice znovu a znovu testovat.

Záleží i na způsobu komunikace

Velký rozdíl je také v tom, jak hranice sdělujeme. Křik z kuchyně často nefunguje. Mnohem účinnější je přijít k dítěti, navázat oční kontakt, případně se ho jemně dotknout a ujistit se, že nás skutečně vnímá. Tím dáváme najevo respekt a budujeme zdravou komunikaci – nejen s dětmi, ale i mezi dospělými.

Nastavování hranic není jednoduché. Vyžaduje od nás práci na sobě, trpělivost a ochotu měnit staré návyky. Rodičovství je proces neustálého učení. A právě jasné, laskavé a důsledné hranice patří k jeho nejdůležitějším součástem.

Situaci s večeří lze přenést do mnoha dalších oblastí každodenního života. Důležité je vnímat, kdy jsou naše hranice opakovaně překračovány, a citlivě – k sobě i k ostatním – to řešit. Protože teprve když se naučíme respektovat sami sebe, dokážeme skutečně respektovat i své děti.

Erika Župová, DiS.